Historie Sokotry

Jako se Socotra pyšní mnoha přírodními krásami, tak by jistě mohla vyprávět i nejeden poutavý příběh ze své historie. Vždyť musela být nesmírně dobrodružná už proto, že ostrov leží na křižovatce odvěkých obchodních tras, jen coby kamenem dohodil od sídel kdysi nejvýznamnějších světových civilizací a vždycky oplýval jedinečnými přírodními poklady, jejichž plody byly ve světě vyvažovány zlatem. Bohužel obyvatelé Socotry nikdy svému jazyku, tolik podobnému řeči královny ze Sáby, nenalezli vhodné písmo a nezanechali žádné písemné doklady. Dějiny ostrova mytického ptáka Fénixe tedy musíme po střípcích skládat z kronik jiných národů, archeologických nálezů a vyprávění věkovitých horalů a rybářů.

Nejstarší lidské osídlení ostrova dokládají archeologické nálezy kamenných nástrojů Olduwajské kultury z doby přibližně 1,5 mil. let př.n.l. v okolí Hadiba. Tedy, vlastně ještě nešlo tak úplně o člověka, jako spíš o jeho předchůdce Homo habilis a Homo erectus, ale je zřejmé, že ani v předpotopních dobách Socotra nestála stranou hlavního světového dění a lákala všemožné dobrodruhy.

Ostrov ptáka Fénixe

Důležitost ostrova spočívala od věků hlavně v produkci čtyř téměř zázračných komodit: kadidla, které mělo pro starověké národy hluboce mystický význam, myrhy, jako antického léku a základu pro luxusní parfémy, dračí krve, která se používala ke zkrášlování těla a v medicíně a aloe, jež bylo používáno taktéž k léčení všemožných neduhů. Význam těchto surovin vedl k tomu, že Socotra byla už v nejstarších dobách známa mnohem více než dnes. Dle legend již staří Egypťané navštěvovali Socotru a zakládali zde sady kadidlovníků, jejichž vonná pryskyřice měla duším mrtvých napomoci při cestě do Zásvětí. Podle Feničanů byl ostrov zase hnízdištěm bájného ptáka Fénixe, který se živil zdejším kadidlem a každých 500 let odtud odlétal do egyptského města Heliopolis, aby se zde znovuzrodil z vlastního popela. Možná i pro ohnivého opeřence nebo vysokou kvalitu zdejšího kadidla a jeho hodnotu pro duchovní svět starověkých národů a samozřejmě zlato plynoucí z obchodu s ním začaly okolo roku 1000 př.n.l. osídlovat Socotru jihoarabské kmeny.

První historický záznam o Socotře se ovšem netýká omamné vůně kadidlového kouře, nýbrž řinčení zbraní. Během svých válečných eskapád k Socotře zabloudil pohledem i mladý řecký titán, Alexandr Veliký. Prý na radu svého mentora Aristotela vyslal někdy okolo roku 330 př.n.l. skupinu pionýrů z jeho rodného města Stageiry, aby ostrov kolonizovali a učinili z něj tak základnu pro Alexandrovo tažení do Indie a zdroj léčebné myrhy, která se válčícím Řekům jistě hodila. Zprávu o tom nám přináší arabský kronikář al-Masudi až v 10. století n.l. Jak víme, Alexandrovo tažení do Indie se moc nepovedlo, nicméně Socotra byla od té doby součástí helénistického světa a psali o ní i mnozí starověcí autoři.

Trh s dračí krví

V 1. století př.n.l. zmiňuje ostrov Diodorus Sicilský jako světový zdroj myrhy, aloe a dalších aromatických rostlin. Socotra se také objevuje o sto let později pod názvem „Dioskouridou“ v průvodci pro plavce a námořníky „Plavby Erytrejským mořem“, který popisuje námořní trasy mezi Středomořím a Indií – Erytrejským mořem byl pro staré Řeky právě dnešní Indický oceán. Tyto antické zmínky dodnes vyvolávají spory o původ jména „Socotra“. Kromě onoho „Dioskoridou“, které poeticky míří k dvojici polobohů Castoru a Polluxovi, ctěnými jako patroni námořníků, může název pocházet ze sanskritského „dvipa sukhadhara“, které znamená „ostrov blaženosti“. Stranou nezůstává ani možný arabský původ ze slov „suq“ a „qutra“, tedy „Trh s dračí krví“. Ať tak či onak, Socotra byla vždy spojována s představou ráje, což nepřekvapí nikoho, kdo ji navštívil.

Poloha ostrova předznamenala i jeho význam coby oblíbené zastávky při pobřežních plavbách okolo Indického oceánu. Námořníci a kupci zde nejen mohli nakoupit vzácné pryskyřice a léčivé byliny, které později výhodně prodali na trzích v Římské říši nebo indických královstvích, ale načerpali síly a potřebné zásoby pro dlouhé cesty k africkému pobřeží, Madagaskaru nebo do Persie. Dodnes jsou v jeskyni Hoq i jinde na ostrově nápisy na zdech v jazycích z celého starověkého světa upozorňující na to, že tu ten který námořník byl a co tu všechno dělal. Bohatý kulturní život kolem přelomu letopočtu dokládají i rytiny ve skalním podloží na východ od Hadiba.

Příchod křesťanství

Se vznikem křesťanství upadá obchod s kadidlem a i Socotra trochu pozbývá na významu coby zdroj jedné z jeho nejlepších odrůd. Zůstává však důležitou dopravní křižovatkou. I proto se tady na své misijní cestě do Indie zastavil v roce 52 A.D. apoštol Tomáš. Zastávka to nebyla tak úplně dobrovolná, údajně zde ztroskotal. Nicméně neváhal a ve svatém nadšení z trosek své lodi vystavěl kostel a pokřtil potomky řeckých dobyvatelů i nově příchozí indické a hadramawtské kolonisty. Tak se Socotra dostala na mapu křesťanských obcí, jako součást tzv. Asyrské církve a vydržela na ní překvapivě dlouho.

Asyrská církev neboli nestoriánství, podle konstantinopolského patriarchy Nestoria, který církev výrazně ovlivnil, bylo rannou formou křesťanství vycházející z učení prvních následovníků Kristových dosud nezasažených řeckými a latinskými vlivy. Nezapojilo se do proudu katolicismu, ale zůstalo věrné svým kořenům, takže nikdy neuznalo autoritu římského papeže a mělo vlastního patriarchu, jehož sídlem byl Bagdád. Šlo také o jednu z mála forem křesťanství, kterou respektovali i vládci muslimských říší. Asi proto se na ostrově udrželo i dlouho poté, co jej v 10. století n.l. zařadil mezi své državy sultán z Mahry (dnes východní část Jemenu). Nešlo ani tak o dobytí, jako spíš o, v Rakousku populární, anexi, kterou provedl vysláním vlastních kolonizátorů. I přes tento muslimský příliv zůstala většina obyvatel nestoriánská, jak poznamenává arabský cestopisec Abu Mohammed Al-Hassan Al-Hamdani.

A ostrov zůstává významným kusem světa i ve středověku. Ve svém Milionu o něm vypráví benátský světoběžník a později rádce mongolského chána a čínského císaře Kublaje, Marco Polo. Těžko říci, zda jej při svých cestách ve 13. století navštívil, ale přesvědčivě popisuje zdejší křesťanské obyvatelstvo a jeho neuvěřitelnou schopnost čarovat a přivolávat bouře. Socotránci byli výborní rybáři a mořeplavci a i když žili prostě o rybách a rýži, ostrov byl pro svůj čilý obchodní ruch častým terčem pirátů, takže není divu, že si obyvatelé, ač křesťané, pomáhali při obraně různými ďábelskými kejkly a triky.

Socotra hračkou imperiálních velmocí

Zatímco Socotra žila pokojným životem komunity rybářů a obchodníků, cestovatelé, dobrodruzi a conquistadoři obrátili svět vzhůru nohama. Dříve placka ležící na hřbetech čtyř slonů se díky touze po vzácném indickém koření, zlatu a drahým kamenům stala koulí, která lákala k objevování. V polovině 15. století portugalští lodivodé krůček po krůčku obepluli jižní cíp Afriky a otevřeli tak cestu k bájnému bohatství Orientu, které bylo do té doby po tisíciletí draze dopravováno po hedvábné stezce. Před portugalským snem o světovém obchodním impériu se rozprostíraly modré dálavy Indického oceánu ovládané arabskými mořeplavci. K jejich porážce mělo přispět vybudování pobřežní sítě pevností a obchodních stanic.

Jedním z míst, která měla být součástí této sítě směrem do Indie měla být i Socotra. Byla výhodně umístěna na plavebních trasách a skýtala útočiště k ovládnutí Arabského a Rudého moře. Portugalský král Manuel I. vyslal v roce 1506 flotilu 16 lodí do Indie pod velením Tristãa da Cunha, jejíž součástí byla i eskadra pěti karak vedená Afonsem de Albuquerque. Úkolem eskadry bylo osvobodit socotránské křesťany trpící pod jhem sultánů z Mahry a jejich muslimských pohůnků. Alespoň tak zněla oficiální záminka. Skutečným cílem výpravy bylo dobytí ostrova a zřízení portugalské základny k útokům na arabské cíle ve východní Africe a jižní Arábii.

Po měsících plavby a útoků na arabské osady v Africe se Portugalcům skutečně podařilo obsadit ostrov. Poblíž tehdejšího hlavního města Suq začali budovat pevnost, jejíž zbytky jsou rozeznatelné dodnes. Místní obyvatelstvo však překvapivě nebylo novým vládcům nakloněno. Snad tomu bylo proto, že Socotránci již zdaleka nebyli pouze nestoriány a ani výstavba portugalského kostela v Suqu je k víře neobrátila, nebo prostě nesnesli agresivní dobyvačný vpád do své vlasti. Hlavní město se stalo brzy svědkem bitvy mezi portugalskou posádkou a domácími. I když okupanti zvítězili, myšlenka portugalského záboru Socotry se ukázala jako neživotná. Sultáni z Mahry brzy na to ostrov znovu připojili ke svému panství.

Vítězství islámu

Portugalský vpád již nedokázal zabránit úpadku místní křesťanské obce. Křesťané postupně konvertovali k islámu nebo se vrátili k víře v duchy a přírodní božstva. Když Socotru o pár let později navštívili při své misijní cestě na Dálný Východ jezuité sv. Frantiček Xaverský a sv. Ignác z Loyolly, nalezli zde jen kamenné kříže uctívané lidmi bez hlubší znalosti původní věrouky a skupinku rybářů, kteří tvrdili, že jejich prapradědy obrátil na víru sv. Tomáš. Poslední hmotné doklady kdysi kvetoucí církve byly zničeny wahábitskou invazí na konci 18. století. Islámští sektáři zničili zbývající kříže, zbytky kostelů i náboženské knihy v syrštině. Dnes lze na ostrově nalézt pouze obvodové zdi kostelíků, rytiny křížů z prvních století našeho letopočtu a ojedinělé křesťanské hroby.

Neúspěch portugalských snah nijak nezabránil dalším evropským kolonizátorům v jejich vlastních pokusech o ovládnutí orientálních námořních tras. Přestože Socotře vládli jihoarabští sultáni Sultanátu Mahra (oficiálně Sultanát Mahra Qishnu a Socotry), stala se toužebným cílem imperiálních ambicí nové velmoci, Anglického království. Jeho Východoindická společnost, určená k rozšíření anglického obchodu a držav do Afriky a dále na východ, dosáhla nového hlavního města Socotry, Tamridy (dnešní Hadibo) již v roce 1608. Podobně jako již mnohokráte dříve se anglickým mořeplavcům Socotra zdála být ideálním zdrojem dobře prodejných léčivých produktů, ale hlavně klidným přístavem k odpočinku a načerpání zásob při dlouhých plavbách na východ a zpět. Od těchto dob se anglické lodě zastavovaly na ostrově pravidelně.

Vzhůru Británie!

S vynálezem parního stroje se zrychlila a zintenzívnila lodní doprava a britské impérium nutně potřebovalo další přístavy k čerpání vody a doplňování zásob uhlí na lodích. Aby posílilo svůj vliv v Rudém moři a na obchodních trasách na Dálný Východ, připojilo konečně po letech snažení ke svým državám jižní pobřeží Arabského poloostrova okolo přístavu Aden. Součástí koloniálního záboru byl Sultanát Mahra a s ním i Socotra. Stal se v roce 1886 britským protektorátem s loutkově vládnoucí sultánskou dynastií Banu Afrar. Sultánův palác je dodnes k vidění v Hadibu. Časté zastávky anglických parníků u pobřeží Socotry zvýšily její význam, i když nijak zvlášť nepozvedly kulturní úroveň místního obyvatelstva, jež se nadále skládalo z rybářů a pastevců. 


 

Poklidný život exotického ostrova v mateřské náruči říše, nad níž slunce opravdu nezapadalo, výrazněji narušila až II. světová válka. Britové zřídili na Socotře leteckou základnu, jejíž zbytky jsou dodnes k nalezení ve vnitrozemí poblíž osady Suq. Místní posádka, ač stranou hlavních válečných událostí, rozhodně nezahálela, jak dokládá vojenský hřbitůvek s 10 padlými na kopci poblíž letiště Mori. Všichni jsou údajně obětí leteckých havárií. Během války se ke zdejším břehům zatoulala i německá ponorka, která torpédovala jednu z tradičních lodí dhow. Nešlo o příliš hrdinský skutek a snad proto byl také po zásluze potrestán – letka RAF ponorku napadla a potopila ji u městečka Qalansiya.

Od kolonialismu rovnýma nohama do komunismu

II. světová válka stála nejen milióny lidských životů, ale zazvonila hranou i starým koloniálním panstvím. Přestože to trvalo ještě více než 20 let, Sultanát Mahra a další britské protektoráty v jižní Arábii byly v důsledku národně osvobozeneckého boje zrušeny a jižní Jemen a s ním i Socotra získal nezávislost na Velké Británii. Již pouhý měsíc po získání nezávislosti se 30. listopadu 1967 Socotra stala součástí Jihojemenské lidové republiky. O dvě léta později získali moc v zemi marxisté a vyhlásili Jemenskou lidovou demokratickou republiku, jediný arabský komunistický stát.

Silné vazby jižního Jemenu na SSSR, projevující se zejména značnou hospodářskou pomocí ze strany Sovětského svazu, vyústily ve strategické postoupení Socotry (ale i přístavů na pevnině) k dispozici sovětským admirálům. Socotra se opět stala hříčkou mocenských hrátek impérií sledujících vlastní oportunistické zájmy. Ostrov, nacházející se poblíž hlavních nalezišť ropy a tras tankerů, měl být určen výhradně pro vojenské využití, snad s vlastní tajnou ponorkovou základnou. Od 70. let 20. století byl ostrov uzavřen před světem, aby byl znovu zpřístupněn až po sjednocení Jemenu v roce 1990. Po ponorkové základně není ani stopa a studenoválečné vyhrožování dnes připomínají pouze zrezivělé sovětské tanky mířící na moře.

Socotra je rájem vědců a turistů

Otevření Socotry v 90. letech 20. století vyvolalo nový zájem vědců o zdejší výjimečný ekosystém, který v důsledku vedl až k zařazení ostrova na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Přírodní krásy však přilákaly nejen výzkumníky, nýbrž i množství dobrodružněji naladěných turistů. Definitivní tečku za tisíce let trvající relativní izolací Socotry učinila výstavba moderního letiště poblíž Hadiba na začátku tohoto století.

 

(Good for protecting information, stories, poems, etc. Prevents mouse highlighting.)

© 2014 All content of the website is an intellectual property of Socotra Eco-Tours